Donum Raphaelis

Když jsme k našemu stárnoucímu, nejúžasnějšímu „útuláčkovi“ Edovi chtěli pořídit parťáka, měli jsme dva požadavky: vychovávat nového pejska od štěňátka a v dospělosti aby byl maximálně střední velikosti. Edu jsme totiž adoptovali již dospělého a tentokrát jsme si chtěli užít to štěnátkovsko- miminkovské období. Možná i proto, že žádné lidské mládě k nám po dlouhá léta ne a ne přijít. Sehnat štěně z útulku bylo v době Covidu prakticky nemožné a jistota velikosti psa v dospělosti je u kříženců také značně nejistá. Začali jsme se tedy více poohlížet po různých psích plemenech. Na lagottky jsme narazili úplnou náhodou, ovšem dlouho jsme se nerozmýšleli, volba byla jasná. Nepříliš velký pes, který navíc nelíná a má neuvěřitelně krásnou povahu. Aktivní i lenoch, ke všem živým tvorům mírumilovný.

Dorotka vnesla do našeho nudně intelektuálního života úplně jinou dynamiku. Její neutuchající veselá a rozverná nálada, aktivní temperament a chuť pracovat nás zavedla do nových, dosud nepoznaných oblastí. Díky ní jsme se ponořili do světa výstav, dogdancingu, noseworku a lanýžů. No a do roka nám do naší rodinné smečky přibylo i jedno lidské mládě.